Krvavá neděle 9. (22.) ledna 1905 v Sankt-Petěrburgu - 1. část

Car se odvrátil od lidu a dal do něj střílet... Tisíce obětí v Petrohradu... Kozáci rozstříleli pokojnou demonstraci kulomety a rozsekali šavlemi... tak psal soudobý tisk a doteď jsou někde tyto informace vydávány za pravdivé. 

Co se vlastně stalo a proč? Kolik bylo mrtvých? Dal rozkaz k palbě Mikuláš II.? Co nastartovalo „druhou“ ruskou revouci?

Datumy jsou uváděny dle Juliánského kalendáře (pro převod do nyní užívaného připočtěte +13 dní)

Rusko v prosinci 1904 a lednu 1905

Politická situace

Na počátku minulého století se v Rusku s téměř neviditelnými snahami imperátora Mikuláše II. o modernizaci země začala mírně uvolňovat cenzura, politické strany, spolky a sdružení se začaly polooficiálně (pod kontrolou policie) vynořovat z ilegality. Vzhledem k růstu průmyslu, rozšiřování stávajících a vznikem nových průmyslových odvětví se začal zvyšovat počet dělníků a osob, navázaných na dělnickou práci a mzdu. Tato situace ovšem nastávala pouze ve velkých městech, hlavně Sankt-Petěrburgu. Zbytek Ruska si spokojeně či méně spokojeně žil svým vlastním středověkým životem feudálních lén, volností a otčin, tak jako po staletí předtím.

V prvních letech dvacátého století a hlavně s počátkem a průběhem Rusko-japonské války (z Ruské strany neuvěřitelně "zpackané") začala ruská inteligence volat po demokratizaci společnosti, zrušení nefunkční Státní rady a vytvoření parlamentu, lidských právech a svobodách. Její myšlenky začaly pronikat do rychle se tvořící střední třídy městské společnosti, ale hlavně zvětšujících se dělnických mas pomocí různých druhů agitace. Vzniká „Spolek ruských továrních a závodních pracujících města Sankt-Petěrburgu“ (dále „Spolek“) v čele s knězem Georgiem Gaponem (zatím pod kontrolou policie) a „Svaz osvobození“. Jsou vydávány manifesty, prohlášení a pořádány debatní shromáždění. Společnost a hlavně dělnické masy se pomalu radikalizují a začínají klást a vynucovat si na ruské zřízení a tradice té doby velice odvážné a řekněme to na rovinu, nesplnitelné požadavky, na které nebylo samoděržaví připraveno. A v prosinci 1904 nastává věc na Rusko do té doby velice málo obvyklá - stávka za chleba a vyšší mzdu v Manufaktuře V. Koževnikova a v Novosampsonijevské manufaktuře a jako její následek vzniká „Společnost vzájemné pomoci pracujících strojírenské výroby“.

Když si k tomu přičteme vzrůstající nespokojenost a odpor neruských národů (Poláci, Finové, kavkazské a sibiřské národy) proti agresivní a násilné rusifikaci, spolu s flustrací společnosti související s neúspěchy ve válce s Japonskem a nedostatkem potravin, nastává v Rusku velice napjatá a výbušná situace. Mikuláš II. i vysocí úředníci státu se ale k narůstajícímu problému staví velice laxně.

Putilovský incident a jeho následky

Na konci prosince odstartovalo propuštění čtyř dělníků z dřevoobráběcí dílny Putilovského závodu a odmítnutí stížnosti dělnického „Spolku“ vedením podniku jako neopodstaněné další radikalizaci dělnických mas. 2. ledna se koná schůze Narvského oddělení „Spolku“ za účasti asi 600 zástupců různých závodů a na 3. ledna je vyhlášena stávka. Té se účastní většina ze 12 500 pracovníků Putilovského závodu. Požadavky ředitel Smirnov odmítá a dav se přesouvá na Narvské bráně, kde k němu promlouvá kněz Gapon a vznáší nové požadavky (mezi nimi osmihodinovou pracovní dobu a zvýšení platů), které se začínají šířit i do ostatních podniků. Příští den stávka pokračuje a postupně se k ní připojuje množství podniků, např. Francouzko-ruský mechanický závod, Rusko-americká manufaktura na výrobu pryže a další - celkem asi 30 tisíc zaměstnanců.

5. ledna jsou požadavky sformulované Gaponem předány vedení většině petrohradských podniků, závodů a na Ministerstvo financí, stávka se dále rozšiřule a do politických akcí se zapojuje i studenstvo.

7. ledna již nepracuje jediný petrohradský podnik (přes 620 továren s 115 tisíci zaměstnanci) a Gaponem a jeho spolupracovníky je vytvořena a lidmi podepisována tkzv. „Petice caru Mikuláši II.“. V ní „pracující a obyvatelstvo Sankt-Petěrburgu požaduje mimo jiné volené ústavodárné shromáždění, svobodu a bezpečnost občanů, svobodu slova, tisku, shromažďování, svobodné náboženství, veřejné školství, rovnost před zákonem, osmihodinový pracovní den, amnestii politických vězňů a odluku církve od státu“- na svou dobu velice progresivní požadavky. Tento prudký vývoj je překvapením nejen pro celkem slabé politické organizace ve městě - Sociální demokraté(m) - menševici, Sociální demokraté(b) - bolševici a Eseři - Socialističtí revolucionáři, ale hlavně pro vládnoucí složky a carskou policii. Politické strany vidí v petici prostor pro vlastní revoluční zviditelnění a začínají mohutně agitovat a posilovat pozice.   Na společné schůzi vedené Gaponem, které se účastní zástupci dělnických organizací a stávkujících a zástupci politických stran, je dohodnuto na 9. ledna předání petice imperátoru Mikuláší II. společně s manifestačním pochodem k Zimnímu paláci. Pro případ střetu se státní mocí je radikálnější částí plánováno stavění barikád a rabování skladů a obchodů se zbraněmi.

Reakce Mikuláše II. a státní moci

Státní úřady na počátku nevěnovaly prvním stávkám větší pozornost. Mikuláš II. se večer 6. ledna spěšně přesunul do Carského sela po incidentu při slavnosti Požehnání vod na řece Něvě, takže informace dostával pouze zprostředkovaně. Již podruhé za poslední čtyři roky se podařilo dělostřelcům nabít ostrý náboj při slavnostní salvě za jeho přítomnosti  - tentokrát byl zraněn jeden policista, poškozen imperátorův stan a rozbity čtyři okna Zimního paláce. Když se ale vládě dostala do rukou Gaponova petice, byla šokována kladenými politickými požadavky a ohlášeným pochodem a začala urychleně jednat. Se zástupci stávkujících (Gapon) se nepodařilo najít společné řešení.

8. ledna na urychleně svolané schůzi ministrů vnitra, spravedlnosti a financí, jejich náměstků, starosty Sankt-Petěrburgu, ředitele policie a velitele Petěrburského vojenského okruhu bylo rozhodnuto zatknout Gapona a revoluční agitátory a zabránit přístupu demonstrantů do centra k Zimnímu paláci. Vzhledem k odhadované velikosti průvodu měla být nasazena policie a všechny dostupné vojenské jednotky Petěrburské posádky. Delegace inteligence pod vedením Maxima Gorkého byla odmítnuta. Mikuláš II., léčící si nervy, byl informován o přijatých opatřeních a do vytyčených osmi rajonů byly urychleně stahovány přidělené vojenské jednotky.

Ráno 9. ledna 1905 má být připraveno pod velením velitele Gardového sboru knížete S. I. Vasilčikova 10 tisíc policistů a příslušníků vnitřní ochrany a 30 tisíc příslušníků pěchoty, jezdectva a kozáků, a to jak řadových pluků, tak pluků osobní gardy. Jednotky nebudou nasazovány jako homogenní, ale policie, pěchota a jízda společně v jednotlivých rajonech, s důrazem na zablokování mostů přes Něvu.

Je 9. ledna 1905 ráno... Kněze Gapona se zatknout nepodařilo. A v různých částech Sankt-Peterburgu se začíná scházet okolo 150 tisíc demonstrujících s cílem předat v Zimním paláci Imperátoru Všeruskému Mikuláši II. svoji petici...

Pokračování ....

Původní článek vyšel na www.valka.cz