Klub sebevrahů - ponorky třídy "Katastrofa"

"Číslo jedna, můj konec se potápí. Co dělá ten Váš?" - telefonický rozhovor kapitána ponorky třídy K se stanovištěm na přídi ......

Na počátku roku 1915 došla britská admiralita k celkem správnému názoru, že jejich ponorky se nemohou rovnat počtem, kvalitou a úspěšností nasazení ponorkám německým. Na zvrácení této situace bylo rozhodnuto W. Churchillem a admirálem sirem Fischerem sestrojit největší, nejrychlejší a nejsilněji vyzbrojený typ ponorky, nazvaný třída K. Tohoto úkolu se zhostil tým pod vedením náčelníka námořní výstavby sira Tennyson-ďEyncourt a výsledkem jeho snažení byl návrh ponorného člunu o délce 103 metrů a výtlaku téměř 2600 tun (torpédoborec té doby měl výtlak okolo 1000 tun), rychlostí 24 uzlů (44 km/h) na hladině - pro spolupráci s hladinovými loděmi a výzbrojí 2 ks 101 mm kanonů Mk.XI, 1 ks 76 mm protíletadlový kanon, 8 ks 460 mm torpédometů v trupu a jako "bonbonkem" - ještě dvěma na palubě. Pohon tohoto podmořského bumbrdlíčka tvořily dva naftové kotle Yarrow se dvěma parními turbinami Brown-Curtis nebo Parsons o výkonu 2x 10500 HP, čtyři elektromotory o výkonu 1070 kW a jeden dobíjecí diesel (800kW). Nad hladinu čněly mimo můstku dva osmimetrové periskopy, dva uzavíratelné komíny vysoké 1,8 metru, dva stožáry pro telegrafii, sací otvory a již zmíněné kanony. Osádku tvořilo 6 důstojníků a 53 mužů.

To, že spolupráce hladinových lodí s ponorkami je zatím nemožná, měla Admiralitu přesvědčit bitva v Helgolandském zálivu - při společném nasazení ponorek (třída E) s hladinovými loděmi došlo ke třem pokusům britských lodí o taran vlastní ponorky, několika případům "přátelské" střelby kanony a třem pokusů o potopení vlastní lodi torpédem ponorky - naštěstí vše proběhlo neúspěšně (křižník Lowestoft minulo torpédo o 2-3 m). A na další dva konstrukční problémy mohl Admiralitě osvětlit i poslední ponorkový námořník - rychlost ponoření (bojově požadovanou mezi 30-40 sekundami měla třída K 5 minut) a nadbytečné množství otvorů v tlakovém tělese. Na páru se po vynoření čekalo 20-25 minut. Zastánci zdravého rozumu se sice ozývali, ale Fischer byl neoblomný a v květnu 1915 dostala firma Vickers zakázku na 1+14 plavidel třídy K dle původní Tennyson-ďEyncourtovy konstrukce. Následovala objednávka (první série neprošla ještě zkouškami) dalších 6 ks.

První zkoušky v roce 1917 prováděla ponorka K3 s budoucím králem Jiřím VI. na palubě ve Stokeském zálivu. Probíhaly jako zlý sen - v kotelně se muži smažili při cca 60 stupních horka, kormidelna byla zalévána vodou a jedna z vlastních strážních lodí ji omylem ostřelovala. Při rozkazu k ponoření selhalo řízení a vyvažovaní a K3 se přídí zapíchla do dna  zálivu se šrouby a kormidlem trčícími nad hladinu. Pomocnými loděmi byla vyproštěna beze ztrát na osádce. Problémy se zaplavováním a dalšími poruchami byly na denním pořádku. K1 se potopila (vyzvednuta) po srážce s K4.  Další vážný incident proběhl u ponorky K13 - při ponoření došlo k zatopení strojovny (netěsnící přívody vzduchu), ta klesla na dno do hloubky 15 m a přišlo při něm o život 25 mužů. K6 se neplánovaně potopila a posádce trvalo 6 hodin, než ji dostala zpět na hladinu. K4 najela na mělčinu a u K14 docházelo k neustálému zatékání a elektrickým zkratům. Na začátku května 1917 došlo po ponoření K2 k výbuchu naftových par z nevychladlých kotlů, ponorka se musela vynořit a jelikož nedisponovala hasicími přístroji, hasila posádka jako jejich předkové na dřevěných lodích - řetěz mužů s vědry. S osádek se stávali zoufalci smíření úplně se vším.

Navzdory všem těmto varovným signálům byly v květnu 1917 ponorky třídy K odeslány do Scapa Flow a zařazeny do flotily. V červnu bylo 5 ponorek K vysláno s torpédoborci na kombinovanou vyčišťovací operaci BB proti německým ponorkám. Výsledek - německé ztráty - 0 (při jednom zásahu torpédem od K7  torpédo selhalo a německá ponorka unikla) a britské - 9 obchodních lodí. Při další hlídkové plavbě K2 odstřelovala vlastní maják na ostrově Fair Isle a K1 najela na mělčinu.

"Nejslavnější" operace ale ještě třídu K čekala - operace E.C.1 , která začala 1. února 1918. Skupinu 5 ponorek K (13. flotila) vedl lehký križník Ithuriel zálivem Firth of Forth v kýlové brázdě před nimi plujícího bitevního křižníku Couragerous (adm. Evan-Thomas) a asi 8 km za nimi se ve stejném kurzu rychlostí 20 uzlů řítilo 8 bitevních křižníků 2. eskadry bitevních lodí s torpédoborci a další 4 ponorky K, vedené lehkým křižníkem Fearless (12. flotila). V mírné mlze začali kapitáni ponorek (jejich můstek byl o mnoho níže jak u ostatních hladinových lodí) ztrácet nervy a orientaci. První zazmatkovala při snaze vyhnou se "neznámé lodi" K14, provedla ostrý obrat na pravobok, zaseklo se jí kormidlo a kapitán musel vypnout stroje. Do stojící K14 najela rychlostí 19 uzlů K2 a K14 zoufale signalizovala lampou o pomoc. Mezitím se na místo srážky přiřítila 2. eskadra bitevních lodí - bitevní křižník Australia a další dva za ním těsně minuly K12 a projely bezpečně, ale poslední HMS Inflexible najel přímo do křižující K22. Začala chaotická záchranná operace do které rychlostí 21 uzlů vplula sesterská 12. flotila. Fearless přímo taranoval K17 a poslal ji ke dnu, K6 provedla to stejné sesterské K4. Krušné časy ale nekončily - jako poslední v linii plula 5. eskadra bitevních lodí s doprovodnými torpédoborci, které projely přes shluk topících se námořníků z K17. Toho špatného rána přišlo bez zásahu nepřítele u ostrova Isle of May o život 104 mužů, dvě ponorky byly potopeny a jeden lehký křižník a čtyři ponorky poškozeny.

Incident byl admiralitou ututlán a pomník zahynulým námořníkům byl postaven po 84 letech až 31.01.2002 v přístavu Anstruther několik mil od místa neštěstí.

Poslední plavidla třídy K ve větším stupni rozestavěnosti (celkem 17 ks) byla ovšem dokončena a 20.01.1921 se při cvičení potopila K5 s celou osádkou, v červnu téhož roku to stejné potkalo K15. K13 - potopená u Gaide Loch, po vyzvednutí přejmenovaná na K22, poškozená u ostrova May se téhož roku u Skotska ponořila s oběma komíny otevřenými ....... Přeživší plavidla byla sešrotována mezi lety 1921-1926.