879 utopených a sežraných žraloky .......... závěr

...Naše Vánoce by byly veselejší, kdyby jsi nezabil mého syna ....To kvůli Vám zemřel můj syn a jeho tisíc kamarádů ... Jsi vrah amerických námořníků, McVayi ...

Předchozí díl

Je 30.7.1945 krátce po půlnoci a ve vodách Filipínského moře plave na hladině okolo 900 mužů posádky USS Indianopolis. Ti šťastnější mají kapokové záchranné vesty, ti méně šťastní se drží záchranných vorů nebo kolegů. Kapitán McVay a důstojníci organizují vyzdvižení zraněných na vory a svázání trosečníků do skupin, ať nejsou proudem a vlnami roztrháni od sebe. I když ještě v šoku z potopení, nepovažují svoji situaci za extrémně dramatickou - zpráva o útoku byla několikrát odvysílána a velitelství na Leyte, Guamu a Pearl Harboru mají mají informace o jejich trase a čase doplutí, takže do 24 hodin očekávali záchranu. Hluboce se však mýlili - měli podstoupit jedno z nejhorších námořních martýrií v dějinách US Navy.

První problémy začaly již ráno, kdy na raněné začali útočit žraloci. Námořníci se je sice pokoušeli odhánět kopáním a noži ale marně. Co chvíli zmizel některý z nich v krví zbarvené vodě pod hladinou.

Zprávu o potopení zachytilo několik lodí - mezi nejostudnější patří jednání kapitána křižníku USS Salt Lake City - po zachycení zprávy konzultoval průzkum místa potopení s pilotem palubního průzkumného hydroplánu. Po zjištění, že pozice je mimo dolet hydroplánu (asi 450 km) - neudělal nic, ani zprávu nepředal dále. Podobně postupoval kapitán vojenské vlečné lodi Pawnee - po zjištění "že to je daleko" zprávu ani nepředal. Zpravodajská služba zachytila a rozluštila také hlášení I-58 o potopení velké válečné lodi. Admirál Ch. Nimitz se domníval, že je to japonská lest a nenechal ani prověřit trasy velkých lodí. 

Poslední šancí trosečníků bylo, že se po nich začnou shánět na Leyte, kam měl připlout 31.7. Důstojník, mající na starosti hlášení připlutí lodí na Leyte, když se ho nedočkal, tak přesunul příjezd na další den bez informace nadřízeným (měl přece hlásit jen připlutí).  Křižník ale zmizel i v "kartografickém chaosu" - jeho symbol byl v ten den odstraněn z operační oblasti Marian (už měl být na Leyte), ale do oblasti Filipínského moře nebyl přenesen. Na Leyte nebyl ale Indianopolis pohřešován ani další den, jeho příjezd byl administrativně přesunut na 2.8., bez pokusu o jeho kontaktování. 

Trosečníci sužovaní žraloky, pálícím sluncem a žízní, byli po třech dnech ve vodě na pokraji šílenství. Někteří za zoufalství pili mořskou vodu a pak v křečích umírali. Mezi zoufalými muži propukaly bitky a krev ve vodě přilákala další žraloky, kteří je stahovali pod hladinu nebo jim trhali dolní končetiny. Štěstí se na poslední přeživší usmálo až čtvrtý den odpoledne, kdy je zahlédl por. W. C. Gwinn, pilot protiponorkového bombardéru Lockheed Ventura. Jeho hlášení o "stovkách mužů ve vodě" zachytí mimo jiné i patrolující por. R. A. Marks s hydroplánem Consolidated PBY-5 Catalina, který okamžitě mění kurz a míří na místo. Po cestě míjí torpédoborec USS Cecil Doyle, předává mu zprávu a jeho kapitán, nedbaje na svoje rozkazy, vyráží plnou rychlostí na místo. Por. Gwinn po příletu na místo přistává na hladině a zachraňuje prvních 56 mužů. Po půlnoci doráží i USS Cecil Doyle, bez ohledu na vlastní bezpečnost rozsvěcuje reflektory a spouští záchranné čluny. Do rána doráží další 3 torpédoborce. Z většiny trosečníků zbývají pouze horní části trupu v záchranných vestách - živých se podaří do pátého dne zachránit pouze 317.

Veřejnost, i přes nadšení s následné kapitulace Japonska, si přeje najít viníka a začíná hon na obětního beránka. Vyšetřování probíhá jako fraška (v komisi je i viceadm. G. Murray, který nese zodpovědnost za změnu rozkazů pro Indianopolis a nepřidělení eskorty torpédoborců), jelikož nelze obvinit nefunkční systém, končí před válečným soudem pouze kap. McVay s obviněními z špatného plnění svých povinností a ohrožení životů druhých z nedbalosti. Jako svědek vypovídal i kap. Hašimoto (a održel za to dárkový poukaz v hodnotě 100 USD). Kap. McVay byl odsouzen za hazardování se svěřenou lodí a tím byla odvedena pozornost od špatně nastavených pravidel a zásadní selhání mnohých vyšších a nižších důstojníků námořnictva. Poté byl případ ututlán.

Kapitán Charles Butler McVay III. toto ponížení, které zničilo jeho kariéru, vydržel snášet 23 let, prokládaných nenávistnými výpady a dopisy k jeho osobě jako vrahovi. Svůj život ukončil sebevraždou v roce 1968. Jeho jméno bylo po mnoha intervencích očištěno až v roce 2000.