Ač se nenarodil v naší vlasti, přilnul k našim dobrovolcům na Rusi a k našemu národu a prokázal Československu neocenitelné služby... Všude se uplatňovaly jeho velké schopnosti strategické, jeho osobní odvaha a nezdolná energie...
28.10.1883 - 35 let před vznikem Republiky československé se ve Vitebsku, v rodině poručíka ruské imperiální armády Nikolaje Karloviče Vojcechovského (v roce 1913 penzionován jako gen.mjr.) a jeho ženy Margarity Viktorovny narodil syn Sergej. Rodinné prostředí předurčilo jeho životní dráhu - matka dcera důstojníka, otec důstojník a již ve 26 letech (v době synova narození) nositel Řádu Sv. Anny 4. stupně, Řádu Sv. Anny 3. stupně s meči a mašlí a Řádu Sv. Stanislava 3. stupně s meči a mašlí. V 11 letech nastupuje na Státní reálné gymnázium ve Velikych Lukach a po jeho absolvování v roce 1902 začíná svou vojenskou dráhu na Konstantinovském dělostřeleckém učilišti v Sankt-Peterburgu. Po jeho ukončení (1904) je jako podporučík zařazen k 2. dělostřelecké brigádě 20. pěší divize Kavkazského sboru a za tři měsíce se již jako poručík stává zástupcem velitele 3. baterie, se kterou se účastní rusko-japonské války. Svoje vojenské vzdělání si zvyšuje v letech 1908-1912 na Císařské Nikolajevské vojenské akademii v Sankt-Peterburgu a v roce 1911 absolvuje i kurz pozorovatele na Vzduchoplavecké důstojnické škole v Gatčině. Po vyřazení z akademie vyučuje jako štabs-kapitán taktiku na Alexandrovském vojenském učilišti a počátek Velké války ho zastihne jako zástupce velitele praporu 122. tambovského pěšího pluku.
V probíhající mobilizaci je převelen jako štábní adjutant k 69. pěší divizi a po té je štábním důstojníkem 20. armádního sboru, se kterým se účastní operací v Karpatech a dněperské oblasti a je několikrát dekorován. V roce 1916 je povýšen na podplukovníka a vystřídá několik divizí ve funkci náčelníka štábu. V srpnu 1917 po bitvě u Zborova je jmenován náčelníkem štábu 1. čs.střelecké divize Ruské armády, po bolševickém převratu se staví na stranu Ruské republiky a v březnu 1918 se účastní bitvy u Bachmače jako velitel 3. čs. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova v hodnosti plukovníka legií. S čs. legiemi na Rusi (jako gen.mjr. legií) projde celou Sibiřskou anabázi jako velitel operačních skupin (Čeljabinské, Uralské a Samarské). Po jejich stahování z Vladivostoku působí v letech 1919-1920 v Ruské (bílé) armádě jako velitel 2. ufského armádního sboru, 2. armády a velitel východní fronty. V květnu 1920 je převelen na Krym k jednotkám gen. Wranglera a v listopadu 1920, po porážce "bílého hnutí" se účastní evakuace do Konstantinopole.
V roce 1921 emigruje do Československa a v říjnu se hlásí do Československé armády, kde nastupoje jako velitel 12. divize (Užhorod) jako gen. V. hodnostní třídy. Po velení 24. pěší brigády, 9. divize a absolvování Kurzu pro vyšší důstojníky ve Versailles nastupuje v červenci 1927 jako velitel Zemského vojenského velitelství Brno (divisní gen.), v roce 1929 je povýšen na armádního generála a v roce 1935 Se stává Zemským vojenským velitelem v Praze. V době mnichovské krize je velitelem I. armády a balancuje na hraně vzpoury proti rozhodnutí přijetí Mnichovské dohody. 1. března 1939 je penzionován a i když je v době okupace pod stálým dozorem Gestapa, zapojuje se do činnosti skupiny Obrana národa.
Po osvobození Československa spojeneckými armádami je 12. května 1945 zatčen příslušníky NKVD a přes protesty některých vojenských osobností (čs. vláda nikdy oficiálně neprotestovala) odvlečen do SSSR. Jeho bohatá životní pouť končí nevyjasněnou smrtí 7.dubna 1951 v Jezerním nápravně pracovním táboře GULŽDS č. 7, Ozerlag v Tajšetu u Bratska, Irkutská oblast. Jeho ostatky byly pohřbeny na hřbitově Centrální nemocnice č. 1, hrob 4-36.
Čest jeho památce
