Úderné jednotky - jejich vznik, použití a symboly

Velká válka začala tak jako spousta válek ve století před ní - vyrovnaně pochodující a v řadách bojující pěchota a krásně barevné jezdecké pluky útočící s tasenými šavlemi. 

Tato realita se však velice rychle změnila ... a zařídily to tři jednoduché věci - polní lopatka, ostnatý drát a jeden z vynálezů Hirama Maxima. Po sérii pokusů o obchvat z obou stran na západní frontě (tkzv. Běh k moři) se fronta stabilizovala, jednotky se zakopaly a několikařadá postavení byla chráněna kulometnými postaveními a překážkami z ostnatého drátu. To stejné, jen v menším měřítku se dělo i na východní a posléze i na italské frontě. Nastala patová situace, která začala velícím důstojníkům docházet až po šílených, pro veřejnost neakceptovatelných ztrátách. Postup se počítal na metry, ztráty šly do desetitisíců mužů. Všechny strany konfliktu začaly, horečně čí méně horečně hledat řešení. Dělostřelectvo se příliš neosvědčilo, několikahodinová dělostřelecká příprava dokázala spotřebovat munici vyráběnou několik měsíců a nedokázala zničit dvě až čtyři obranné linie zákopů a tank ... ten byl ještě ve stádiu opomíjených návrhů vizionářů.

Jednu z prvních možností jak situaci ovlivnit navrhl německý císařský důstojník kap. Willy Rohm. Vycházeje z historie pěších granátníků, vytvořil (pod patronací gen. von Falkenhayna) smíšené jednotky do velikosti čety, vyzbrojené puškami, granáty, plamenomety a kulomety, které se na konci roku 1915 rozrostly v první "Storm Battalion" - Stoßbatalion Rohr. Novinkou byla i ocelová přílba (vycházející z pruské Pickelhaube), která byla zařazena do výstroje jako helma M1916. Po počátečních úspěších se začaly jednotky rozrůstat a rozšířili se prakticky po celé německé armádě, původní Storm batalion byl rozdělen na čety, které dále "lavinovitým" způsobem cvičily další jednotky. V počátku roku 1918 existovalo již 18 těchto jednotek ve složení 2 ženijní granátnické roty, oddíl 37 mm pěchotních kanonů, kulometný, plamenometný a minometný oddíl.

K.u.K. jednotky nezůstaly o mnoho pozadu, z původních Jagdkompanií byly vytvořeny Sturmtruppen a Stosstruppen s podobným vybavením a výcvikem jako německé. Skladba těchto praporů se ustálila na 4 pěších rotách, jedné kulometné a tří oddílů - plamenometného, ženijního a minometného. Jednotky byly vycvičeny i k používání zbraní nepřítele, což jejich činnost ještě zefektivnilo. Při útocích měla každá čelní divize jeden tento prapor.

Další armádou, která útočné jednotky používala ve větším měřítku byla armáda italská. V červenci 1917 do ní byly zařazeny tkzv.  Reparti d´assalto (Přepadové jednotky / Ardité). Byly početně menší jak klasické pěší prapory (600 mužů) a skládaly se z 3 rot, 6 oddílů plamenometů a 6 oddílů kulometných. Na rozdíl od svých protivníků byli jejich příslušníci vyzbrojeni i útočným nožem "pugnale" a na hlavách nosili černé klobouky nebo přílby typu Adrien. 

V českém povědomí jsou z těchto útočných jednotek zřejmě nejvíce zapsáni Čeští Kornilovci a 1. čs. úderný prapor. České Kornilovce založil velitel 8. armády (ruské imperiální armády) gen. L.G.Kornilov za účelem hloubkového průzkumu (znalost jazyka a zvyků nepřítele) jako součást úderných a průzkumných vojsk (jako součást 1. slovanského úderného pluku). Nástupem nových vojáků z řad zajatců se jejich stav v srpnu 1917 rozrostl na 2 roty (13./kpt. Mejstřík a 14.) a tyto se jako úderné jednotky účastnily Kerenského ofenzivy (bitva u Stanislavova). Po bolševickém převratu bojovali v občanské válce částečně v Dobrovolnické armádě (bílí) a částečně v 1. čs. samostatném úderném praporu s praporním heslem "Červenobílá stužka za Čechii, umrlčí lebka za smrt, není života bez Českého státu, svobodu nebo smrt".

Z čs. úderných jednotek je třeba zmínit i legionářský 39. střelecký pluk "Výzvědný" (tkzv. čeští Ardité), který se zapojil do bojů v Itálii a na Slovensku (proti maďarským jednotkám).  

Úderné jednotky těchto států byly vybaveny a používaly se průzkumu a hledání slabších míst nepřátelské obrany, prorážení první linie a likvidací opěrných bodů. Byly pohyblivé, oproti běžné pěchotě silněji a různoroději vyzbrojené a při plnění svých úkolů často balancovali na hranici smrti. Jejich pohrdání nebezpečím dávaly najevo svým označením na uniformách a znacích jednotky - skládalo se z "Adamovy hlavy"/ lebky a netradičních (pro řadové jednotky) doplňků.