Cesta k Cušimské katastrofě ...... 2. díl

Pokud Tě z milosti Boží zase uvidím, povím Ti o neuvěřitelných věcech, které se vymykají vší představivosti .... z dopisu ruského důstojníka manželce

Datumy jsou uváděny dle Juliánského kalendáře (pro převod do nyní užívaného připočtěte +13 dní)

Předchozí díl

15. října 1904 vyplouvá po osobní návštěvě Mikuláše II. z přístavu Libava 30 válečných a 10 podpůrných plavidel II. tichomořské eskadry, pod velením viceadmirála Rožestvenského. Čeká je cesta dlouhá více než 33 tisíc kilometrů, s nouzově zabezpečenou logistikou, pří které mají spotřebovat mimo jiné i více než půl milionu tun uhlí. Jelikož Rusko nevlastnilo po předpokládané trase zásobovací stanice, muselo se spolehnout na své spojence nebo země, které jej podporovaly. O zmíněné množství uhlí se mělo postarat 60 uhelných lodí německé společnosti Hamburg-Amerika, potraviny a zásoby se měly řešit ruskými loděmi a nákupem po cestě. Nesourodá skupina lodí s posádkami nevalné kvality (sesbíranými, kde se dalo) se měla secvičit při plavbě, bohužel se ale zapomnělo na zásoby cvičných granátů. Jelikož rusko-japonská válka byla dobře mediálně pokryta a plavba eskadry plnila přední stránky světových deníků, japonská výzvědná služba měla velice jednoduchou situaci a věděla prakticky o "každém šplouchnutí".

V noci na 22. října se odehrál "Hullský incident", který ještě zhoršil již tak napjaté anglicko-ruské vztahy. Pod vlivem "japoncománie" a přehnaného strachu z torpédovek (fámy o japonských léčkách), při spatření britských rybářských trawlerů na ně ruská plavidla zahájila palbu. Tentokrát nevycvičenost dělových obsluh rusům paradoxně pomohla - vzhledem k počtu vypálených granátů je zázrak, že byla potopena pouze jedna rybářská loď a zabiti dva britští námořníci. Britská válečná flotila zvedla páru a sledovala vystresovanou ruskou eskadru až ke španělským vodám, diplomatické depeše, obvinění a protiobvinění stíhaly jedna druhou. Na přelomu října a listopadu doplnila II. tichomořská eskadra zásoby a "zauhlila bunkry" v Tangeru, na rozloučenou při odplutí jedna z lodí kotvou přerušila telegrafní kabel pro spojení s Evropou, větší lodě pokračovaly kolem Afriky a menší Suezským průplavem. Jelikož uhlí bylo uloženo i na palubách, plavidla byla přetížena, stroje trpěly nadměrným opotřebením a pro posádky panovaly v rovníkovém vedru pekelné podmínky.

Během zastávky na Madagaskaru eskadra provedla omezené cvičné střelby (zásobovací parník Irtyš místo cvičné munice dovezl zimní boty a kabáty), po kterých se viceadmirál Rožestvenskij (jeden z nejlepších dělostřeleckých důstojníků v ruském loďstvu) zavřel na tři dny do své kajuty. Po vypálení několika desítek granátů se podařil jediný zásah - do lodi táhnoucí vlečný terč. Z Ruska za nimi  vyplouvá Něbogatovova eskadra starých pobřežních bitevníků a křižníků a i když se zdálo, že naštěstí pro ni už nemá šanci II. tichomořskou dohonit a "posílit", se jí to nakonec u Indočíny podaří.

Situace na pozemních bojištích se zatím vyvíjela ve znamení ruských porážek, ruský říjnový útok u řeky Ša-Ho skončil neúspěchem, japonským protiútokem, následným ruským ústupem a obě strany se na zimu zakopaly. 2. ledna 1905 kapituloval Port Artur, kde ale díky nekompromisní a houževnaté obraně ruské armády a pěších námořníků japonská strana přišla o 110 tisíc mužů (rusové o 22 tisíc + 15 tisíc zajatých). Na únor naplánoval gen. Kuropatkin (nyní již plynule zásobovaný mužstvem a výzbrojí) u města Mukden rozhodující bitvu. Jelikož stejný nápad mělo i japonské velení (gen. Ojama) (i s posilami, původně obléhajícími Port Artur - gen. Nogi), rozpoutala se u zmíněného města téměř třítýdenní bitva, která se stala největší v dosavadních novodobých dějinách. Na ruské straně se do ní zapojilo 330 tisíc mužů, 1266 děl a 60 kulometů, na japonské 270 tisíc mužů, 1062 děl a 200 kulometů. K prvním bojům došlo 19. února, Kuropatkin znovu neobratně přesouval zálohy (k hlavnímu úderu určil pouze 25% svých jednotek) a japonský útok ze 24. mu rozbil původní plány, musel začít improvizovat a po dobu bitvy pouze zmateně přesouval jednotky na nejvíce ohrožené úseky. 10. března začal chaotický ústup, většina jezdectva majícího krýt ústup pěchoty se "vypařila" jako první, který skončil až v Cepikajských opevněných postaveních. Kuropatkin je odvolán. Zásoby a trény se ale stáhnout podařilo. Na Mukdenském nádraží došlo k zajímavému incidentu (dva kozáčtí velitelé divizí - A.V.Samsonov a P.K.von Rennenkampf si dali lidově řečeno "po hubě"), který v budoucnosti částečně pomohl k německému vítězství ve Východním Prusku v roce 1914.

16. března vyplouvá II. tichomořská eskadra z Madagaskaru a Malackým průlivem se vydává k Indočíně, kam doráží 9. května. Po pádu Port Arturu má nyní několik možností - vrátit se na Baltské moře, probít se do Vladivostoku nebo obsadit některý čínský přístav a vézt odtud odtud operace proti japonské lodní dopravě a Spojenému loďstvu. Jelikož by se ústup rovnal porážce ve válce a obsazení čínského přístavu narušením prozatímní čínské neutrality, je rozhodnuto o plavbě do Vladivostoku kolem Japonských ostrovů, kde si eskadra vynutí generální bitvu. Pokud se zdaří alespoň "remíza", bude to mít zásadní vliv na operace na pevnině - ruské jednotky i po porážkách mají dostatečnou sílu a jsou pravidelně zásobovány nevysychajícím proudem jednotek a zásob, zatímco vítězícím japonským jednotkám na asijské pevnině chybí, mimo morálky, v podstatě všechno.

14. května ráno vplouvá II. tichomořská eskadra, po cestě která nemá v dějinách obdoby, do Cušimského průlivu a dobře informované japonské spojené loďstvo vyplouvá z přístavu Mosampho.

Pokračování příště ....