344 tun Wolframu

V období druhé světové války nebyla Německá říše, tak jako např. Velká Británie surovinově soběstačná. Strategické suroviny dopravovala zejména z Norska, Švédska a Japonska. Námořní lodě, dopravující strategické suroviny, museli ovšem na své cestě "proběhnout blokádní uličkou" na které se podílely lodě Královského námořnictva (Royal Navy) a letouny Pobřežního velitelství Královské letecké služby (Coastal Command RAF).

Na podzim roku 1943 nakládá v japonském přístavu Kóbe jeden z "Lamačů blokády", německá motorová nákladní loď Alsterufer o výtlaku 2729 BRT pro Německo doslova životní náklad - 344 tun Wolframu, legovacího prvku pro výrobu oceli. Toto množství pokrývá spotřebu německého průmyslu téměř na rok. Ostřílená sedmdesátišestičlenná posádka lodi pod velením zkušeného kapitána A. Piatka může na svou obranu proti letadlům použít celkem impozantní arzenál - jeden 105 mm, dva 37 mm a čtyři 20 mm protiletadlové kanony, kulomety a má nainstalovanou i raketovou protileteckou síť. Do svého cíle přístavu Bordeaux má dorazit před vánoci, ale z důvodu špatného počasí má mírný časový skluz. V okolí Biskajského zálivu a v něm má zajišťovat její leteckou ochranu II/KG 40 (letouny He-177 a Ju-88) a námořní ochranu skupina torpédoborců a torpédovek. 

25.12.1943 se však britské odposlechové službě podařilo zachytit a dešifrovat rádiovou komunikaci mezi Alsterufer a ponorkou U-305, která upřesňovala souřadnice pro setkání z doprovodem. Alsterufer zbývalo do cíle přes 1200 km a na britské straně se rozběhla akce s cílem poslat ji ke dnu. Špatný den pro kap. Piateka a jeho posádku začal 27.12. ráno, kdy ho za velmi špatného počasí objevil protiponorkový letoun Short Suterland Mk.III od 201. perutě a chvíli po té i stejný stroj 422. kanadské perutě. Oba útoky však byly neúspěšné a oba letouny (jeden poškozený obrannou palbou) se vrací na základnu. Mimo jiných jednotek je vyhlášen i poplach na základně 311. československé perutě se základny Beaulieu, patřící pod 19. skupinu Coastal Command a do vzduchu vzlétá šest čtyřmotorových letounů Liberator GR.Mk.V s piloty K.Schořem, J.Kostohryzem, K.Kopalem, J.Kuhnem, V.Jílkem a O.Doležalem. Pro špatné počasí se však musí po několika hodinách čtyři z nich vrátit.

V 15:35 zachycuje radiolokátor letounu BZ976, kódové označení H (osádka - pilot-kapitán O.Doležal, druhý pilot R.Procházka, navigátor Z.Hanuš, radiotelegrafista M.Ludikar, operátor radaru J.Hahn, střelci F.Veitl, J.Kosek a I.Schwartz) asi 10 km vzdálený kontakt. V hustých dešťových mracích ve výšce od 300 metrů se podaří navázat vizuální kontakt, vyfotit cíl a za husté obranné palby se stahuje z dostřelu lodního flaku. Jelikož se zásoby paliva tenčí rozhoduje se velitel letounu Doležal k okamžitému útoku. Liberátor vypadne šikmým letem z mraků a řítí se do palby protiletadlových kanonů manévrujícího Alsteruferu. Ze vzdálenosti okolo 500 metrů odpaluje pilot osm raket SAP 60, z nichž pět zasahuje do zádi nešťastnou loď, která se pomoci vlastních letounů a plavidel nedočkala. Její posádka se brání ze všech sil, odpaluje i protiletadlovou síť, ale její úsilí je marné - obě Hanušem shozené pumy (250 a 125 kg) ji přesně zasahují, devastují její podpalubí a zakládají požáry skladišť a paliva. Liberátor, poškozený palbou a s hořícím pravým vnějším motorem mizí v dešti směrem k vlastní základně, kde přistává ve 21:50 s posledními zbytky benzínu.

Na Alsteruferu zatím vypuká peklo, nakloněná loď je celá v plamenech, požární systémy jsou poškozené a kap. Piatek dává rozkaz k opuštění lodi. Téměř celá posádka nastupuje do člunů, jejich polohu hlásí jako posila přilétnuvší čtyři letouny Halifax od 502. perutě a druhý den je zachraňuje britská korveta. Německé podpůrné lehké námořní jednotky, spěchající na pomoc, jsou zachyceny 28.12. britskými silami a Kriegsmarine přichází o jeden torpédoborec (Z 27) a dvě torpédovky. Hořící Alsterufer se potápí tentýž den.

Posádka Alsteruferu překvapivě při výslechu vysekla pochvalu osádce svého ničitele - ..."Všichni zajatí (74 námořníků) se bez výjimky vyjadřovali s velkým uznáním o fair způsobu, jakým byl boj veden a zvláště vychvalovali odvahu osádky letounu," ... "Nemohli pochopit, jak letoun klidně a chladnokrevně prolétl největší palebnou přehradou, jakou loď mohla vytvořit. Kapitán Piatek nazval pilota bombardéru ´a cunning old fox´ (mazaným starým lišákem)..."

Pilot O.Doležal a navigátor Z.Hanuš za akci obdrží z rukou Jiřího VI. nejvyšší letecké vyznamenání - Záslužný letecký kříž  D.F.C. ( odůvodnění udělení -  Doležal "se setkal… s intenzivní a přesnou palbou těžkého a lehkého flaku, nijak jej to neodradilo od provedení velmi dovedného, smělého a naprosto úspěšného útoku." Hanuš měl „největší zásluhu na dosaženém úspěchu", neboť „tváří v tvář intenzivní protiletadlové palbě navedl letoun do útoku a s pouhými dvěma pumami bylo jeho výjimečnou dovedností dosaženo přímého zásahu zádě lodi.") a zbytek osádky Československý válečný kříž.

Oldřich Doležal, rodák z Vítové u Zlína, po návratu do osvobozené republiky přešel po roce 1948 k civilnímu letectvu a ve změněné politické situaci mohl létat pouze vnitrozemské tratě. V 24.3.1950 jako pilot unesl při letu do Prahy civilní Dakotu DC 3 na německé letiště Erding u Mnichova a odtud se vrátil do Anglie. Zemřel v roce 1983 ve věku 72 let po těžkém úrazu páteře a byl pohřben na válečném hřbitově RAF Brookwood. V roce 1997 byl ve své vlasti rehabilitován a povýšen na plukovníka in memoriam.