Nikolaj/Mikuláš II. Romanov, Imperátor/císař a samovládce Všeruský, car/král Polský, Velkokníže Finský, Vrchní hlavní velící Ruské císařské armády a otec čtyř dcer a jednoho syna z rodu Holstein-Gottorp-Romanov.
Mikuláš se narodil 6./18. května 1868 jako nejstarší syn ruského následníka trůnu Alexandra III. a Marie Fjodorovny (Marie Sophie Frederikke Dagmar, princezny Dánské). Dostalo se mu třináctiletého vzdělání soukromými učiteli se zvláštním zaměřením na ruskou literaturu, politické dějiny, ekonomiku, jazyků (francouzština, němčina a angličtina) a vojenství. V 18 letech začíná svoji vojenskou kariéru jako poručík gardy Preobraženského pluku osobní gardy a aby se seznámil se všemi druhy pozemního vojska, je po dvou letech přeřazen jako velitel eskadrony k Husarskému Jeho Veličenstva pluku osobní gardy a dále slouží jako štábní dělostřelecký důstojník. Po ukončení vojenské kariéry (v 22 letech jako plukovník) se stává předsedou Witteho Výboru pro stavbu Transsibiřské železnice. Po té dostává přidělen obrněný křižník "Pamjať Azova", se kterým v rámci studijní a diplomatické cesty navštíví Rakousko-Uhersko, Itálii, Řecko, Egypt, Indii a Japonsko (kde se dvěma sečnými ranami přežije pokus o vraždu). Po návratu do Ruska jej otec (vědom si jeho neochoty převzít trůn) donutí podepsat Manifest o převzetí trůnu.
Závazek plní 20.října/1.listopadu 1894 společně se svou ženou Alexandrou Fjodorovnou (Victoria Alix Helena Louise Beatrice von Hessen und bei Rhein, princezna Hessenská). Hned po svém nástupu se snaží dělat změny ve státní správě (např. výměna Generálního guvernéra Polského království) a podle svých vizí navázat na svého otce a posunout Rusko blíže moderní Evropě a USA. Jeho snahy jsou úspěšné jen částečně, naráží na všeobecnou zaostalost a odpor části šlechty a státních úředníků. Z důvodu masakru Arménů a jeho angažovanosti dochází ke zhoršení vztahů s Osmanskou říší a Velkou Británií. V roce 1895 se pomalu rozbíhá vojenská reforma a od roku 1891 se zahajují prace na Transsibiřské magistrále. V roce 1897 probíhá první sčítaní lidu a zjišťování jeho gramotnosti, v červnu 1897 vydává zákon o maximální délce pracovní doby (11,5 a 10 hod.). Je zavedena (1898) bezplatná zdravotní péče pro tovární dělníky a proběhne úspěšná měnová reforma. Mikuláš II. se silně angažuje v roce 1899 při svolávání Haagské mírové konference a v roce 1903 je na jeho popud zaveden zákon o odškodňování pracovních úrazů.
V roce 1904 nastává politický střet s Japonskem o vliv na Dálném východě, který vyústí v roce 1905 v ostudně prohranou Rusko-japonskou válku, která naplno odhalí zastaralost výcviku Ruské armády a námořnictva a zkostnatělost a neefektivnost důstojnického sboru. Vlivem několikaletého nárůstu společenské nervozity a neschopnosti státní moci reagovat na nové problémy odstartuje Krvavá neděle v Sankt-Petěrburgu dvouleté období stávek, ozbrojených vzpour, vražd, atentátů a celkového chaosu, který jsme si zvykli nazývat Ruskou buržoazní revolucí. Situaci zklidňuje až reorganizace Státní dumy, nový volební zákon, pozemková reforma, zvýšení občanských svobod a tvrdé zásahy proti "protistátním živlům". Mikuláš II. je situací frustrován a znechucen a marně hledá společensky přijatelné řešení na zrychlení reforem. Začíná politické sbližování s Velkou Británií a naopak se zhoršují vztahy s Německým císařstvím a Rakousko-Uherskem, což vrcholí za balkánské války částečnou Ruskou mobilizací. Ukazují se nedostatky "druhé vojenské reformy", které naplno odhalí Velká válka, nastartována Sarajevskými událostmi. Rusko nemá na válku delší jak 6 měsíců ani vojenské, ani hospodářské rezervy. 23. srpna/5.září 1915 přebírá po vojenských nezdarech Mikuláš II. funkci Vrchního hlavního velícího Ruské císařské armády a tím i veškerou zodpovědnost za neúspěchy. To sice přináší oživení a dílčí úspěchy, ale situace je již nenapravitelná a její vážnost zmírňuje jen pomoc spojenců. V lednu 1917 provádí ještě poslední pokus totální reorganizací Státní rady, ale to už je jen "Labutí píseň", rozložená ruská armáda s odepíráním poslušnosti, celková nespokojenost, revoluční nálada, nerespektování jeho příkazů a hladové stávky ho donutí 2./15. března 1917 k abdikaci ve prospěch svého bratra Michaila Alexandroviče Romanova. Ten však korunu Imperátora Všeruského den po té odmítá. Moc přebírá Prozatímní vláda.
Mikuláš II. s rodinou je izolován do poloviny srpna 1917 v domácím vězení v Carském Selu. Ministr Mikljukov se snaží o jejich transport do Velké Británie pod ochranu krále Jiřího V., ale z důvodu nestabilní situaci na ostrovech to anglická strana odmítá. Vzhledem k rostoucím revolučním náladám a excesům je bývalá Imperátorská rodina 1./14. srpna přesunuta do Tombolska. Situace se mění s bolševickým převratem a začátkem občanské války a Předsednictvo všeruského komitétu je nechává z bezpečnostních a politických důvodů přesunout v dubnu 1918 s pěti zaměstnanci do Ipaťjevova domu v Jekatěrinburgu, kde však po dvou měsících přebírají kontrolu bolševické síly. Pod strachem s k městu postupujících čs. legií a Sibiřské armády (možnost osvobození) jsou v noci ze 16. na 17. července 1918 Mikuláš II. Romanov s manželkou Alexandrou Fjodorovnou, dcerami Olgou, Taťjánou, Marií, Anastázií, synem Alexejem, Dr. Botkinem a třemi zaměstnanci zavražděni (střelbou a bajonety) bolševickým komandem vedeným J. M. Jurovskim.
Data do března 1918 jsou udávány ve formátu juliánský/gregoriánský kalendář
