T-26 – postrach sovětských tankistů? - část 4.

V této části nakoukneme do konstrukcí palebné podpory, vyráběných nebo vyvíjených  na podvozkové části tanku T-26

Předchozí díl

Tanky dělostřelecké podpory - konstrukce průkopníků slepých uliček

Pro potřeby přímé dělostřelecké podpory útočících tanků se měly ke každému typu vyrábět tzv. dělostřelecké tanky s kanonem ráže 76 mm a vyšší.

Jelikož sériovou výrobu tanků T-26-1931 se zdárně podařilo rozběhnout, vydal M. Tuchačevskij rozkaz na urychlené vyzbrojení tohoto tanku kanonem větší ráže pro účely dělostřelecké podpory. Pro již dříve popsané výrobní problémy s kanony a s jejich umístěním do malé věže tohoto vozidla sáhli konstruktéři k zajímavému řešení. Na začátku roku 1934 byl smontován prototyp vozidla, které mělo v pravé věží umístěn bezzákluzový (dynamo-reaktivní) kanon ráže 76 mm konstrukce ing. Kurčevského. Tento kanon, stále ještě ve vývoji, trpěl ale množstvím „dětských nemocí“. Levá věž zůstala původní. Po zkouškách, které proběhly 09.03.1934, nebyl prototyp uznán vhodným k přijetí do výzbroje pro nedostatky kanonu.

Ještě před touto konstrukcí se podařilo dokončit v závodě Bolševik týmu ing. N. Dyrenkova svařovanou univerzální věž pro tanky BT-7A a T-26, určenou k lafetaci kanonu ráže 76 mm, s označením A-43. Na začátku roku 1933 do ní byl namontován nový tankový kanon ráže 76,2 mm vz. 1927/32, který vznikl úpravou plukovního kanonu vz. 1927 . Osmiboká, pro kanon této ráže malá, věž s od poloviny dopředu skoseným stropem měla v pravo od kanonu lafetován kulomet DT a na zádi dvoudílná dvířka. Dvoučlenná obsluha kanonu měla pracovat ve stísněných podmínkách, ohrožována zdraví nesvědčícím, 900 mm dlouhým zákluzem kanonu (hlavně pro nabíječe-kulometčíka na pravé straně) a při absenci ventilátoru dušena spalinami po střelbě. Tato věž nebyla, naštěstí pro sovětské tankisty, přijata do výroby.

T-26-4 - opravdu univerzální věž

TTD

Nesplnit rozkazy M. Tuchačevského bylo ale také zdraví škodlivé, tak se urychleně hledalo řešení zachraňující situaci. Tu nevědomky zachránil T-28, respektive jeho hlavní věž, vyráběný v továrně Krasnyj Putilovec (od 1934 Kirovskij zavod), do které se dělovému oddělení ing. I. Machanova podařilo zkrátit zákluz kanonu 76,2 mm vz. 1927/32 na snesitelnou úroveň půl metru a vznikl kanon KT-28, využitelný v tankových věžích, s délkou L/16,5 a náměrem -5 až +25 stupňů.

Na dělostřelecké T-26-4 byla tedy namontována odlehčená upravená dělová věž (bez otočné podlahy a elektrického pohonu otáčení) tanku T-28. Mimo kanonu (48 nábojů) byl vpravo od něj lafetován kulomet DT ze zásobou 2 772 nábojů, který se mohl použít i v zadní střílně. Dvoučlenná osádka věže mohla využít k nasednutí obdélníkový poklop s kulatými rohy. Výška tanku se zvětšila na 2 490 mm, ostatní DDT mimo hmotnosti zůstala stejná, pohyblivost hlavně v terénu klesla. Na korbě byl upraven kryt sání vzduchu pro motor a chlazení motoru. Vyráběl se v letech 1934-1935 a bylo vyrobeno mimo prototypu dle různých zdrojů ještě 50-64 ks. Podle jiných autorů byla objednávka po rozpracování několika kusů stornována.

 

Plamenometné-chemické tanky

Na základě tankového plánu z roku 1929 a Rozkazem na vytváření jednotek pro boj se skrývající se pěchotou protivníka, v návaznosti na vývoj plamenometů pro tanky v závodě Kompresor, začaly souběžně s výrobou T-26 vznikat konstrukce plamenometných tanků na jeho základě v závodě 174 Im. K. Vorošilova v Leningradě. Tyto konstrukce vznikaly v podstatě od roku 1932, některé v prototypech, jiné - úspěšnější ve stokusových sériích.

Prvním z nich byl v roce 1932 prototyp (dva ?) ChT-26 na bázi T-26-1931 - dvouvěžový s přístrojem TChP-3, výmetnicí na přední masce a nádržemi na blatnících, který pro malý výkon plamenometu nebyl přijat do další výroby. Další konstrukce ChT-26 z následujícího roku, s levou věží sejmutou a v pravé s kulometem a plamenometem KS-24, umožňujícím až 40 pětisekundových zášlehů do maximální vzdálenosti 45 metrů, byla po zkouškách přijata a v letech 1932 - 1935 bylo vyrobeno 552 vozidel. Hlavní nádrž s 360 litry hořlavé směsi byla instalována v levé straně nástavby, pro kulomet se nakládalo 24 zásobníků s 1 512 náboji. Vozidlo bylo též označováno jako BCHM-3 nebo OT-26.

Jeho následovníkem byl ChT-130, již na bázi T-26-1933 s jednou věží, vyráběný v letech 1936 - 1939 v celkovém počtu 401 tank. Plamenomet KS-25 se dvěma nádržemi o celkovém obsahu 393 litrů měl zvýšený dostřel na 55 metrů (některé prameny uvádí v „laboratorních“ podmínkách až 90 metrů) a jeho výmetnice byla lafetována vlevo ve věži ve společné masce vedle kulometu DT (zásoba 2 898 nábojů). Věž měla kruhový obstřel, TTD tanku, mimo zvýšené hmotnosti, zůstala stejná. Následovaly ChT-131 a ChT-132, pro špatné umístění a velikost nádrží nepřijaté prototypy.

Dalším sériovým strojem byl ChT-133, vyráběný v letech 1939 a 1940 na bázi T-26-1939, v celkovém počtu 269 ks. Plamenomet zůstal stejný jako u ChT130, stejné bylo i jeho umístění, výkony a nádrže bojové směsi. Část vozidel byla zkušebně vybavena přídavným pancířem - tkzv. ekranami. Poslední variantou byly dva vyrobené kusy ChT-134 na bázi T-26-1939 s věží vyzbrojenou jako sériový (kanon 45 mm - 145 ran a kulomet 7,62 mm - 2 709 ran), plamenometem KS-25 s odměrem +- 60 stupňů na čele nástavby a přídavným pancířem na věži. Neopakovala se chyba jako u ChT-131 a 132 a nádrž na zápalnou směs měla snížený objem na 140 litrů.

Článek byl původně napsán pro www.valka.cz