Obrněné automobily Austin v Rusku ( I.díl )

Po vypuknutí Velké války se začala, tak jako v ostatních zemích zapojených do konfliktu, i v Rusku pomalu rozbíhat výroba obrněných automobilů a nejvyšší velení se zoufale pokoušelo dohnat promarněný čas, .....

......vzniklý velmi zpátečnickým přístupem od vzniku prvního obrněného vozidla v ruské armádě Charron, Girardot et Woigt - Nakašitze. Jelikož produkce domácích automobilových firem (Russo-Balt, Lesner, Puzyrjov) činila pouze něco přes 5 % potřeby ruského trhu a těžkopádný přechod na výrobu pro potřeby války nesliboval zásadní zlepšení, začali se armádní nákupčí obracet do světa. V srpnu 1914 byla zřízena Speciální nákupní komise pod vedením gen. Sekretěva s úkolem co nejrychleji nakoupit potřebné obrněné automobily nebo podvozky pro jejich výstavbu. Z domácích zdrojů se začala z vhodných i méně vhodných podvozků (darovaných i odkoupených) v Admiralitních ižorských závodech bleskově obrňovat vozidla pro vznikající 1. auto-kulometnou rotu. Jediným čistě ruským vozidlem, které můžeme nazvat "sériovým" byl podvozek Russo-Balt C 24/40 opancéřovaný ing. Grauenem v Ižoře (8 ks), vyzbrojený třemi kulomety, ale bez otočné věže.  Jinak byla vozidla vyráběna kusově (1-5 ks).

Austin 1. série (1914)

Prvním úspěchem nákupu (mimo podvozků Fiat 72HP, Jeffery Quad Buda a Garford Motor Truck 5 t) byla smlouva na dodání 48 obrněných vozidel od firmy Austin Motor Co.Ltd. z anglického Longbridge u Birminghamu za 1150 liber za kus. Pro tato vozidla bylo použito šasi limuzíny Austin 30 HP Colonial s pohonem zadní nápravy s čtyřstupňovou převodovkou a suchou kuželovou spojkou s koženým obložením, o rozchodu 1500 mm, rozvoru 3350 mm a světlou výškou 220 mm. Benzínový řadový čtyřválec Austin s vodním chlazením disponoval výkonem 22,1 kW. Podle ruského návrhu byla obrněna pancéřovými pláty z válcované oceli (Vickers) o tloušťce 3,54 mm (0,14 palce) šroubovanými na rámovou konstrukci a vybavena dvěma kulometnými věžemi (pancíř 4 mm) pro lafetaci kulometů Maxim vz.1910 7,62 mm (každá 240 st. obstřelu). Vozidlo mělo i po opancéřování zachovaný původní tvar přední části a budky řidiče s vyvýšenou střední částí. Zadní část měla krabicovitý tvar a na stropě za kabinou řidiče vedle sebe osazené kulaté kulometné věže s rovným stropem, pod nimiž byla nástavba rozšířena. Reflektor byl montován v kabině řidiče. Osádku tvořili čtyři muži - velitel, řidič a dva kulometčíci a k nástupu do vozidla mohli použít jednokřídlé levé boční nebo dvojkřídlé zadní dveře. Pro kulomety činila zásoba munice 6000 ran (24 zásobníků). Na jednu palivovou nádrž (98 l benzinu) mělo vozidlo po zpevněné komunikaci dojezd 250 km, max. rychlost činila 55-60 km/h.

Austin 1. série (zleva doprava)obr. 1 - Před expedicí z Anglie; obr.2 - Přepancéřování v Kolpině; obr.3 - Konečná verze s viditelným reflektorem - vozidla 8. čety OA

Po dodání prvních kusů a provedených postřelovacích zkouškách bylo rozhodnuto zesílit na exponovaných místech (čelo, boky, věže) pancíř na dvojnásobek (7 mm), což bylo provedeno Ižorských závodech v Kolpinu. U některých vozidel byly namontovány i kryty hlavní kulometů Maxim 7,62 vz.1910 pro snížení možnosti prostřelení vodního chladiče hlavně. Tímto se zvýšila hmotnost (z původních 2600 kg), poklesla rychlost, stoupavost a pohyblivost vozidla na nezpevněném povrchu a podvozek byl přetížen. Rozměry vozidla zůstaly stejné - délka 4750 mm, šířka 1950 mm a výška 2170 mm. Po poruchách podvozku a častých defektech při nasazení na frontě byla vozidla stažena, bylo provedeno zesílení přední nápravy a dřevěná loukoťová kola byla vybavena neprůstřelnými terenními pneumatikani se "špunty". Vozidla byla po třech kusech zařazována do autokulometných čet.

Austin 2. série (1915)

V březnu byla uzavřena v Londýně smlouva mezi Ruskem a Velkou Británií na dodávku 236 obrněných vozidel pro ruskou armádu. Úspěšnost nasazení Austinů 1. série (oproti např. OA Sheffield-Simplex nebo Armstrong-Whitworth) vedla v březnu 1915 v objednávku na novou vylepšenou sérii (se zapracovaným odstraněním zjištěných nedostatků) v počtu 60 ks vozidel. Byl použit silnější podvozek z nákladního automobilu Austin 50HP se světlou výškou 250 mm, o nosnosti 1,5 t poháněný benzínovým řadovým čtyřválcem Austin s vodním chlazením o výkonu 36,8 kW a převodovkou 4+1. Tvar pancéřování vozidla zůstal podobný, ale byl zesílen pancíř na 5-8 mm a také zesílen rám a diferenciál. Mezi další vylepšení patří úprava kabiny (srovnání stropu) a s tím spojené zvýšení obstřelu kulometů. Kabina byla také vybavena neprůstřelnými skly v průzorech a novými bočními průzory. Dále z důvodu úspory hmotnosti byl zkrácen bojový prostor a odstraněny zadní dveře, čímž se ale ztížila práce osádky. Část vozidel měla kryty kulometů a reflektor na střeše. Vozidlo mělo hmotnost 5300 kg, délku 4900 mm, šířku 2000 mm a výška vzrostla na 2450 mm. Max. rychlost na komunikaci byla 60 km/h, dojezd se snížil na 200 km. S vozidly bylo dodáno i několik "holých" šasi.

Austin 2.série (zleva doprava)obr.1 a 2. - Vozidla bez zadního řídičského stanoviště (obr.1 - s reflektorem a kryty kulometů); obr.3 - Zničené vozidlo s zadním řidičským stanovištěm

Jelikož v objednávce byl opomenut jeden požadavek, hned po příjezdu prvních kusů šla část vozidel do Ižorských závodů - tam byla přepracována záď vozidla a namontováno zadní řízení umožňující "cílené" couvání. Počet mužů osádky se zvýšil o jednoho. S touto sérií šly z výroby i dělové OA Garfort-Putilov, takže nově utvářené autokulometné čety tvořily (mimo průzkumných motocyklů, zásobovacích a servisních vozidel) 2-3 kulometné a 1 dělový OA.

Austin 3. série (1917)

Jelikož, oproti západní frontě, se na východním a asijském bojišti nacházelo pouze malé množství úseků přesycených zákopy a zátarasy z ostnatého drátu byly OA hodnoceny jako důležité bojové prostředky. Počet dodaných vozidel ze smlouvy s V. Británií nebyl ještě vyčerpán, a tak bylo objednáno v srpnu 1916 z Birminghamu dalších 60 vozidel Austin s dodáním "ihned", prakticky totožných s vozidly 2. série. Zadní řídící stanoviště a neprůstřelná skla byla montováno již výrobní firmou. Byla změněna a mírně prodloužena zadní nástavba, stropy věží a konstrukce dveří kabiny. Také byla zvětšena elevace kulometů. Problematické kožené obložení spojky však zůstalo. Dalších 70 vozidel se zdvojenými pneumatikami na zadní nápravě a zesíleným rámem bylo objednáno na počátek roku 1917. Z důvodu vytíženosti mateřského podniku byla vozidla z první objednávky dodána do Ruska až v únoru až květnu roku 1917.

Austin 3. série (zleva doprava)obr. 1 a 2 - vozidla dodaná do Ruska; obr. 3 - vozidlo z nedodané objednávky - britský 17. prapor OA

Druhá část objednávky plánovaná na září 1917 byla vzhledem ke změněné politické situaci v Rusku anglickou vládou zablokována. Z 16 již vyrobených vozidel (vyzbrojených kulomety Hotchkiss ráže 8 mm) byl vytvořen 17. prapor OA přidělený k Britskému tankovému sboru ve Francii (z nichž 4 nakonec skončily v roce 1919 v Polsku) a zbylých asi 10-12 ks bylo prodáno Japonsku.

 

Pokračování příště ........

Článek byl původně napsán pro www.valka.cz